Jako malé děti, ale i později jsme se na jejich příjezd velmi těšili. Již předem jsme šetřili každý drobák, abychom se mohli povozit na kolotoči, kluci vystřelit své dívce růži z papíru a osladit si život lepkavou cukrovou vatou na špejli. I v domácnostech to vypadalo jinak, než obvykle. Pekly se koláče, smažili řízky a příbuzní se na tu slávu sjížděli jako mouchy na bonbon. Dospěláci si vykládali jejich veledůležité věci a my děti, menší či větší jsme řádili na atrakcích a domu se vraceli pouze, když nám došli peníze, které nám někdo ze štědrých příbuzných opět dal, k tomu do ruky řízek a pokračovali jsme.
Nikdy jsme si ale neuvědomovali, že potulný život kolotočářů je také jen business, kdy se snaží vydělat si na živobytí a zimu, kdy kolotoče odpočívají a provádí se jejich údržba. Záviděli jsme jejich dětem, že nechodí do školy, aniž bychom si uvědomovali, že se musejí stihnout naučit stejné učivo jako my a ještě od dětství pracovat a pomáhat s obživou rodiny. Business zábavních poutí pro nás byl jen vzpomínkou na mnoho světel, hudby i atrakcí, na kterých se nám houpal žaludek. Pořádně jsme si to užívali a ty vzpomínky si uchováváme dodnes. Například na stánky s papírovými pytlíčky s názvem štěstíčka, ve kterých se ukrývali pouťové prstýnky, náramky a podobné drobné radůstky, jako například balonky. A co pak teprve takový míček z alobalu plněný pilinami na gumičce, to byla zábava.
Tento business zábavy přežívá dlouhá léta a nejčastěji se v rodině dědí, jak kolotoče, tak láska k tomuto způsobu života. I přes to, že dnes je vše komplikovanější, na vše musí být mnoho povolení, souhlasů města, dodržení podmínek stanovených pro jednotlivé atrakce a jejich bezpečnost zákonem… Bezpečnostní kontroly, kontroly hygieny, finančních úřadů a dalších. I zábavní kolotočářský business se musí podřizovat zákonům.
