Moc ráda jsem měla auto moto závody. Moto a další podobné věci tomuto oboru mě velmi lákaly. Vždycky jsem si říkala, že až budu mít řidičský průkaz, tak bych mohla jezdit autem anebo závodit. Můj první stroj jsem dostala, když mi bylo devět let a vy se možná divíte, jak jsem v devíti letech mohla dostat auto nebo nějakou motorku. Ano, byla to motorka. A vy se jistě ptát, jak jsem jako dítě mohla dostat motorku. Byla to motorka, ale jezdila pouze deset kilometrů v hodině. A to mí rodiče tak to chtěli. A aby toho nebylo málo, tak mi rodiče si řekli, že bych mohla jezdit nějaké moto závody. A byly to dětské moto závody. A mě to moc bavilo, když jsem jela svůj první závod, tak jsem byla z toho úplně moc nadšená.
A potom jsem jezdila další a další dětské závody. Byly to prima moto závody. Taky jsem si tam našla spoustu kamarádů a dalších přátel. Byli to přátelé, kteří měli rádi auto-moto. A protože motorka byla pro všechny úplně nejlepší, tak si ji oblíbili všichni. Někdy jsme taky pořádali dětské moto závody. Bylo jich opravdu plno. A nejen že byly oficiální, ale taky někdy neoficiální. Protože náročnost byla opravdu veliká. Musela jsem hodně cvičit. A taky sportovat. Nejenom, že jsem musela řídit velmi často motorku, ale taky jsem musela běhat. To všechno bylo pro moji fyzičku. Auto moto byl můj sen a taky moje vášeň.
Když jsem s tím skončila, protože jsem chodila do školy, tak mě to i tak baví. Nyní jezdím auto moto jako koníček. Svou první dětskou motorku mám stále schovanou. A myslím, že jí jednoho dne zdědí moje sestra. Je o deset let mladší, než já myslím, že by s motorka mé sestře hodila. Mohla by jezdit taky moto závody. Jak jsem totiž zjistila, že by jí auto moto závody mohly velmi bavit. Jako malé dítě si už ráda sahala na motorku a já jsem už tehdy tušila, že motorka a závody asi budou taky její vášeň. Nicméně se ale vůbec nedivím, protože jak to asi vypadá, tak vášeň k moto věcem se asi musí dědit.